Napříč Šumavou – Příběh o vytrvalosti, kráse a spojení s přírodou

Šumava – Magické slovo, které ve většině z nás evokuje husté lesy, tajemná rašeliniště, půvabná jezera a nekonečná ticha přírodních zákoutí. Už od dětství mi Šumava představovala jakousi zemi zaslíbenou. V zeměpise jsem s údivem poslouchal o Černém a Čertově jezeru, Lipenské přehradě a její ohromné hladině, o Trojmezí, kde se stýkají hranice zemí. Pro mě tehdy tyto příběhy zněly jako vyprávění o jiném světě. Bylo to něco vzdáleného, co ve škole budilo úžas, ale co jsem si nedokázal skutečně představit. Tehdy jsem ještě netušil, že právě Šumava se jednou stane kulisou jednoho z klíčových dobrodružství mého života.

Prvního skutečného kontaktu se Šumavou jsem se dočkal na kole v závodě Král Šumavy, kde mě uchvátila jak nespoutaná krása přírody, tak i její tvrdost – prudké kopce a nekonečné šumavské cesty si tehdy vyžádaly každou špetku mé energie. O několik let později jsem se sem vrátil, tentokrát na dovolenou. Šumavská atmosféra a její kouzlo mě vždy vtáhly natolik, že jsem tu cítil klid, ale i novou energii. Proto, když se přede mnou objevila příležitost přeběhnout Šumavu v rámci projektu pořádaného Rock Pointem a Dynafitem, neváhal jsem ani chvíli. Byl to zážitek, který mi ukázal, že námaha spojená s přeběhem je nic oproti odměně v podobě pohledů na nedotčenou krajinu, vonící lesy a vyhlídky, kde se člověk cítí doslova na vrcholu světa.

Tento čtyřdenní přeběh vzplanul v mé mysli novou myšlenku. Zrodila se v hlavě zblázněného běžce otázka: „Dalo by se to zvládnout celé, v kuse? Bez jakékoliv vnější pomoci?“ Ta myšlenka mi nedala spát. Roky plynuly, ale představa sama zůstávala jasná. Jednoho dne jsem si řekl, že už to musím uskutečnit. Trasu jsem znal nazpaměť, plán nebyl složitý – stačilo vybrat správnou chvíli a být připraven překonat jak kilometry, tak sebe samotného.

Vydal jsem se na start do Dešenic s vědomím, že mě čeká 160 kilometrů napříč nejkrásnějšími částmi Šumavy. Bez zázemí nebo podpory jsem byl odkázán jen na sebe, což dávalo celému dobrodružství nový rozměr. Kilometry ubíhaly překvapivě rychle. Míjel jsem Prášily, Klostermannovu vyhlídku, Modravu a další místa, která přes den září krásou, avšak v noci je zahalí tajemný klid. Ve večerních hodinách jsem se pokoušel doplnit zásoby, ale rychle si uvědomil, že světlo ve vesnicích neznamená vždy otevřenou náruč. Přesto při zaklepání na okno jedné chalupy se objevili snad pohádkové bytosti a já si uvědomil, že lidé na Šumavě tu jsou stále srdeční a ochotní. Ochutnal jsem kousek domácího koláče, doplnil vodu a vydal se dál do černočerné tmy.

Noc byla výzvou, jak pro tělo, tak pro mou psychiku. Klid lesa a ticho, které v této husté krajině vládne, je ohromující. Člověk se rázem ocitá ve styku jen sám se sebou, svými myšlenkami a omezeními. Byl jsem sice unaven, ale těšil se na svítání, v němž jsem věděl, že najdu jak energii, tak nový náboj pro další kilometry.

Slunce se ukázalo a s ním přišla i nová síla – jako kdybych do sebe načerpal veškerou energii z přírody. Ač jsem zprvu měl pocit, že mi nic nemůže stát v cestě, každý další kilometr skrýval momenty slabosti. Křivolaký stoupák na Třístoličník mi připravil těžký okamžik. Občerstvení, které jsem si dopřál na předchozí pauze, se ukázala jako špatný nápad – žaludek se bouřil a únava spolu s psychikou mi říkaly, ať svůj plán vzdám. V hlavě mi však zaznělo jediné: „Teď už to nevzdáš!“.

Jakmile přišlo Plešné jezero pod vrcholem Plechého, stačilo vidět rozlehlou hladinu a hned mě pohltil klid. Poslední úsek cesty byl možná nejtěžší – asfalt, bolavé nohy, slunce nad hlavou. Přesto jsem dál zrychloval. Poslední krok u Nové Pece už nebyl jen o euforii, ale o vděčnosti – nejen za Šumavu samotnou, ale i za všechny, co mi na cestě pomohli, byť jen úsměvem či vlídným slovem. Nakonec jsem to dokázal. Přeběhl jsem Šumavu za necelých 22 hodin – a to bez cizí pomoci.

Šumava pro mě už není jen geografickým útvarem či územím na pomezí Čech a Bavorska. Je důkazem, že se v naší domovině skrývá něco nevýslovně krásného.